Prvok ... Ukázka 3

Šampón nervózně poposedl. Věděl, že se teď bude muset nějak vyjádřit. A to, jak se na něj Saša odevzdaně dívala těma svýma zelenýma očima, mu situaci vůbec neulehčovalo. Vtom mu ale přišla na mobil MMS od Karla. Využil toho, aby získal okamžik času.
"Promiň..."
Saša čekala a on si MMS přehrál. Napřed ale nechápal. o co vlastně jde. Teprve po několika sekundách mu to došlo. Úplně se mu totiž ta včerejší debata s klukama vykouřila z hlavy.
"Ty vole..."
Saša si ho tázavě prohlížela.
"Co je?"
Šampón měl jenom okamžik na to, aby si rozmyslel, co jí odpoví. Bylo mu jasné, že když se teď před Sašou svlékne, pravděpodobně tím už tak dost náročné setkání ještě víc zkomplikuje. Nečekaně mu pak ale jeho odpověď určil nepatrný pohyb, který v tu chvíli Saša udělala. Sáhla si totiž neklidně do koutku oka a jemně si ho vyčistila špičkou nehtu. Byl to takový její malý zlozvyk a jemu byl vždycky protivný. A teď, když toto její gesto uviděl, najednou si uvědomil, proč se se Sašou před lety vlastně doopravdy rozešel. Nebylo to totiž jenom kvůli její touze po hnízdění. Bylo to taky proto, že mu po počátečním zamilování začala připadat až příliš obyčejná. A on cítil, že ho stejně jako všechny ostatní ženy přestane bavit. Vždycky ho totiž zajímalo výhradně jen vše nové a nepoznané, zatímco všednost a ordinérnost ho děsila. A teď mu došlo, že ho možná i poznání syna láká především proto, že ho ještě neviděl. A že když ho pozná, třeba o něj ztratí zájem taky.

Mělo by za takových okolností smysl za každou cenu lpět na tom, aby tahle schůzka dopadla tak, jak by většina lidí nejspíš považovala za správné? Nebyl si odpovědí na tuto otázku jistý. A tak se rozhodnul nechat událostem volný průběh.
"Musím se vysvlíct. Hrajeme s kamarádama takovou hru."
Saša zjevně nic podobného nečekala.
"Jakou hru?"
Šampón cítil, jak ji zraňuje, když se právě teď chystá provést něco tak nesmyslného.
"Promiň. Je to jenom taková blbost, ale musím to udělat. Natočíš mě?"
Zapnul na svém mobilu kameru a podal ho Saše. Ta mobil sice převzala, ale pořád ještě nevěřila, že to může myslet vážně.
"Proč to děláš?"
To už se ale Šampón začal vysvlékat.
"Abych postoupil do dalšího kola. Kdo nesplní úkol, je sráč."
Saša zaraženě sledovala, jak si rozepíná košili, a dlouho neříkala nic. Teprve když si svlékl i slipy a seděl naproti ní v křesílku za kavárenským stolkem úplně nahý, zklamaně promluvila.
"A teď budeš dělat co?"
"Nic. Jenom tak musím zůstat pět minut a pak se můžu zase oblíct."
Lidi od vedlejších stolů se začali na Šampóna zvědavě otáčet. Byl to sice dost nepříjemný pocit, sedět tu nahý, ale dalo se to snést. Pokusil se na Sašu usmát.
"Doufám, že mě nebudou chtít vyhodit."
Saša myslela na to, jak vůbec může být takový sobec. A začala litovat, že ho vůbec kontaktovala. I když se s ní rozešel, považovala ho pořád za nejlepšího chlapa, jakého kdy potkala. Ale velmi dobře si zároveň uvědomovala, že kdyby mu na Matějovi opravdu záleželo, na nějakou pitomou hru by se určitě vykašlal.
Dlouho pak ani jeden z nich nic neřekl, protože celá ta situace byla natolik divná, že prostě nešlo pokračovat v normální konverzaci. Šampón se podíval na hodinky.
"Ještě tři minuty."
Teprve postupem času si začal připadat čím dál hůř. A ze smutného výrazu Saši navíc poznal, že se možná raději neměl svlékat. Teď když byl konfrontován s jejím rezignovaným pohledem, cítil, že mu není zas až tak lhostejná. To už ale Saša odložila jeho mobil na stůj a raději vstala, aby sebrala své věci.
"Promiň. Já radši půjdu."
Nic na to neřekl. Copak mělo smysl cokoli říkat, když už se rozhodl udělat to, co udělal? Jakmile ale Saša odešla, všiml si, že zapomněla pod stolkem igelitku s letáky. Zvedl ji, vypnul kameru mobilu, bleskurychle se oblékl a vyběhl za Sašou do haly nákupního centra.
"Sašo!"
Otočila se na něj spousta lidí, ale Saša mezi nimi nebyla. Nikde ji neviděl. Netušil, že ho sice slyší, ale utírá si právě slzy a schválně odchází davem co nejrychleji pryč. Rozběhl se po jezdících schodech dolů, ale ať se snažil, jak chtěl, už ji nenašel. A tak se po bezvýsledném obíhání eskalátorů nakonec zastavil mezi kolemjdoucími, kteří se bavili pohledem na jeho rozepnutý poklopec, bosé nohy a nedopnutou košili.
"Do hajzlu..."
Párkrát už měl v životě pocit, že něco opravdu zvoral. Ale tentokrát cítil, že se mu to opravdu povedlo dokonale.
(strana 83 - 86)